65. let od úmrtí presidenta E.Beneše

Publikováno: Autor: Administrator
2

Th23. září letošního roku uplynulo 65 let od úmrtí druhého presidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše. Členové našeho spolku měli tu čest stát po boku příslušníků Hradní stráže u hrobky presidenta v zahradě vily manželů Benešových v Sezimově Ústí a tak mu vzdát naši poctu.

3. září letošního roku uplynulo 65 let od úmrtí druhého presidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše. Členové našeho spolku měli tu čest stát po boku příslušníků Hradní stráže u hrobky presidenta v zahradě vily manželů Benešových v Sezimově Ústí a tak mu vzdát naši poctu.

Pietního aktu se zúčastnil premiér Vlády České republiky v demisi Jiří Rusnok, který připomněl význam E. Beneše pro vznik samostatného státu Čechů a Slováků. Hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola ve svém projevu zdůraznil rozměr jeho politických aktivit, který přesahoval rámec Československa a vizi sjednocené Evropy, jejímž příznivcem byl. Náčelník generálního štábu Armády České republiky Petr Pavel poté zdůraznil velmi úzký vztah E. Beneše k armádě počínaje legiemi až po druhý odboj a armádu osvobozeného Československa. Aktu se zúčastnili také četní představitelé města Sezimovo Ústí, Československé obce legionářské. Sokola a dalších organizací veřejného života.

Všichni řečníci zdůraznili, že Edvard Beneš se zasloužil o svobodný Československý stát, jeho rozhodování v nejkritičtějších okamžicích bylo činěno v mimořádně vypjatých situacích, kdy byl vystaven obrovskému tlaku. Zdůraznili, že rozhodoval vždy v souladu se svými demokratickými postoji a s přesvědčením, že jedná v zájmu lidu. Pietní akt byl zakončen modlitbami představitelů Církve československé husitské.

Naše poděkování patří zejména panu Mgr. Richardu Vlasákovi, který naši účast na pietním aktu  ve spolupráci se starostou města Sezimovo Ústí umožnil a Hradní stráži, která nás dokázala zakomponovat do vojenské části celé vzpomínky.

Th1 Th2 Th3

 

Dobové fotografie z pohřbu presidenta Beneše v roce 1948 v Sezimově Ústí:

4 ThPohreb Edvarda Benese, Sezimovo Usti 1948 Th5 Th6

 

Text: Jan Hodr

 

Životopis Dr. Edvarda Beneše

Dr. Edvard Beneš se narodil 27. května 1884 v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší, desátý syn rolníka Matěje Beneše. Svá studijní léta prožil na gymnáziu v Praze – Vinohradech a později na Filosofiocké fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Ecole libre des sciences politiques), v roce 1907 pak v Berlíně. V roce 1906 se v Paříži zasnoubil s Annou Vlčkovou, která se později v roce 1909 stala jeho manželkou. Po zásnubách si Eduard Beneš změnil své jména na Edvard, zatímco Anna Vlčková přijala jméno Hana.
Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o  politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy.

Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie http://cs.wikipedia.org/wiki/Maffie) – český výbor odboje proti Rakousko- Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti poměrů a celkové politické situace ve světě.

Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v  Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.

Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a  přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až v září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku.
Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).

Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919– 1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka a  po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie.

Nejpozději od roku 1927 byl Beneš svobodným zednářem. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, byl Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem „19“ (zmiňovaným v jedné depeši), které prý patřilo Benešovi.[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Bene%C5%A1#cite_note-3) Obdobná tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. Identita sovětského zdroje s krycím jménem „19“ je ale nejasná. Vojenský historik Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k  závěru, že krycí jméno „19“ měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno „19“ i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u  spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na Postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a  Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a vice versa), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvala ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa. Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti včetně jejich vysídlení a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v  Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft http://cs.wikipedia.org/wiki/Sudetendeutsche_Landsmannschaft), se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V  parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a  Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu. Připadlo na ně 114  poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, ztížilo prezidentu Benešovi jakékoliv manévrování pro záchranu demokracie a udržení nezávislosti československého státu.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům úplné převzetí moci v zemi. V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice a od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy a místy i ztrátou řeči. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo. Jediní, kdo se za Beneše v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici. Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři demokratických stran netakticky nabídli svoji demisi. Hlavním důvodem jejich demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (SNB) komunisty. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.

Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Zdroj: Životopis převzat z internetové otevřené encyklopedie Wikipedie

{backbutton}