Konstrukce tančíku vz. 33

Publikováno: Autor: Jaroslav Špitálský

Mnozí čtenáři si možná řeknou při přečtení titulku: „Zase tančík? Vždyť už jsem o něm někde četl.“ I já jsem si přečetl několik článků o tomto stroji. A právě proto jsem se rozhodl o tančíku psát. Vlastně tento text vznikl úplnou náhodou, když jsem se snažil zjistit podrobnosti o periskopu 2301. Tento periskop byl právě konstruovaný pro československá obrněná vozidla, konkrétně tančíky vz. 33 a lehké tanky vz. 34 a 35.

140816_Tancik_vz33_img019

4. prototyp tančíku vz. 33, vznikl přestavbou ze stroje CL-P.

Tančík vz. 33 bylo malé pásové vozidlo určené pro pohyblivý boj v terénu. Konstrukčně tento stroj vycházel z anglického tančíku Carden-Loyd Mk.VI. Pro potřeby československé armády byly zakoupeny tři stroje. Spolu s nákupem anglických tančíků byla zakoupena i licence na výrobu těchto vozidel v ČKD. Na základě licence a smlouvy s čs. armádou, vyrobila továrna dle anglického projektu čtyři tančíky. Tři z nich byly dodány armádě ke zkouškám, jeden prototyp zůstal ČKD. Anglické tančíky spolu s nově vyrobenými stroji (nesly označení P nebo také CL-P) se účastnily mnoha zkoušek a vojenských cvičení. Závěr zástupců armády a techniků z Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ), byl pro tato pásová vozidla značně negativní. Bylo nutné projekt přepracovat. Z původní konstrukce byl využit podvozek a řízení. Zbytek vozidla byl přepracován dle požadavků zástupců armády. Na konstrukci tančíku P-I, jak se nový projekt nazýval, nemalou měrou pracoval i konstruktér A. Surin.

140816_Tancik_vz33_img020

Tančík CL-P, vyrobený v ČKD.

V roce 1931 byl ke zkouškám připraven první prototyp P-I. Později byly přepracovány i zbylé stroje do podoby prvního a celá trojce převzata dne 17. října 1933 milovickým plukem útočné vozby. Tančík P-I byl zařazen do výzbroje pod označením Tančík vz. 33. Cena jednoho sériově vyráběného tančíku bez výzbroje a periskopu činila 131 200 korun. Dále z každého vyrobeného stroje byl zaplacen licenční poplatek.

140816_Tancik_vz33_img006
140816_Tancik_vz33_img007
CL-P přestavěný na P-I, číslo NIX 225 je původním označením čs. vojenských vozidel.

Základni technické údaje

délka 2700 mm
šířka 1750 mm
výška 1450 mm
rozchod pásů 1450 mm
nejnižší bod vozidla nad zemí 235 mm
hmotnost bez výzbroje, příslušenství a osádky 2300 kg
celková hmotnost 2425 kg
měrný tlak na půdu méně než 0,5 kg/cm2
max. rychlost na silnici 32 km/h
max. rychlost na polní cestě 20 km/h
max. rychlost v suchém terénu 18 km/h
max. šířka příkopu pro překonání 1,20 m
max. výška překážky (práh) 0,50 m
max. hloubka brodu 0,4 m
140816_Tancik_vz33_img018

Tovární prototyp tančíku P-I.

Karoserie

Karoserie byla zhotovená z pancéřových plechů. Tloušťka plechů byla různá. Kolmé stěny před osádkou, přední stěna a kryt diferenciálu byly zhotoveny z 12mm plechu. Žaluzie v přední části vozidla z pancéřových úhelníků tl. 10 mm. Zadní stěna, boční kolmé stěny a zadní žaluzie byly vyrobeny z plechů tloušťky 8 mm. Veškeré skloněné plechy nad prostorem osádky a přední stěna spodku karoserie byly tl. 6 mm. Spodek karoserie a blatníky byly tl. 5 mm. Strop a poklopy byly zhotoveny z plechů tl. 4 mm.

Původní projekt P-I byl na žádost VTLÚ změněn, některé tloušťky plechů totiž měly být slabší, přední stěna 9 mm, boční stěny 6 mm a spodek vozidla jen 3 mm.

Plechy karoserie všech tančíků vyrobila Poldina huť. S kvalitou plechů byly potíže. První série plechů byla připravena dne 15.září 1933 k nastřelovacím zkouškám, při nichž větší část plechů nevyhověla a byla huti vrácena. Opakované nastřelovací zkoušky proběhly opět s nevalným výsledkem. Po nich bylo dne 8. listopadu ČKD informováno o zjištěných nedostatcích při nastřelování. Protokol o úspěšném provedení nastřelovacích zkoušek byl vypracován dne 3. ledna 1934.

Poldina huť nedodala pancéřové plechy najednou, ale ve třinácti zásilkách. Jednotlivé zásilky byly expedovány od 22. Června 1933 do 7. září1933, většinou po 3 soupravách.

Pancéřové plechy byly nýtovány a spojovány úhelníky a pásnicemi. Nýty měly průměr 6 mm. Tam, kde bylo třeba pancíř snímat z důvodu údržby, byly plechy přišroubovány.

Při ostřelování tančíku puškou vz. 24, odolával přední pancíř zásahům průbojného střeliva ze vzdálenosti 125 metrů, bočnice a zadní část vozidla odolala zásahu z 200 metrů, skloněné plechy vydržely zásah ze 100 m, spodek ze 150 m a nakonec strop odolal zásahu z 250 metrů. Všechny pancíře odolávaly zásahu normálního pěchotního střeliva ze vzdálenosti padesáti metrů.

V přední a zadní části korby bylo vozidlo opatřeno tažným okem, které mělo vydržet tah 2000 kg.

Podvozek

Přední hnací ozubená kola o průměru cca 425 mm byla vyrobena z odolného materiálu, pevnosti 75–80 kg/ mm2. Hnací kolo mělo třicet zubů (výška zubu 30 mm a šířka 20 mm), bylo upevněno na osmi šroubech a zajištěno korunkovými maticemi. Na vnitřních stranách těchto ozubených kol se nacházely čelisťové brzdy (šířka paken 60 mm, průměr vnitřního bubnu 300 mm) převzaté z osobního automobilu Praga Alfa.

Pojezdová kolečka byla na každé straně čtyři (s roztečí 360 mm), vždy sdružena po dvojicích v pojezdové vozíky odpružené nosnými listovými péry. Každé z těchto pér se skládalo z pěti listů o rozměrech 410 mm × 60 mm × 5 mm, 330 mm × 55 mm × 5 mm, 260 mm × 50 mm × 5 mm, 180 mm × 50 mm × 5 mm a 120 mm × 50 mm × 5 mm. Nosná péra pojezdových vozíků byla svými středy upevněna na otočném třmenu, který byl pod podélnými úhelníky pojezdových vozíků.

V horní části podvozku byl pás veden po nosiči, jež byl vyroben z jasanového dřeva. V místě styku s pásem byl nosič po celé délce opatřen ocelovým páskem tloušťky 6 mm.

Pojezdná kolečka byla vyrobena z ocelolitiny, na kterou bylo nalisováno gumové obložení značky „Matador 340/80“. Uložena na čepu, který procházel dvojicí kuličkových ložisek.

Zadní napínací kola o průměru cca 310 mm a šířce cca 60 mm byla uložena v odpruženém držáku. Dle původního zadání měla být tato kola vyrobena z bronzu. Však při detailní prohlídce skutečně vyrobeného kola je patrno, že je složeno ze dvou různých materiálů. Napínání se provádělo pomocí ráčnového klíče, který se tehdy nazýval řehtačkovým. Posuv kola při napínání zajišťoval svorník napínacího zařízení opatřený závitem o velkém stoupání.

140816_Tancik_vz33_img013

Zadní napínací kolo.

Pásy se skládaly ze 128 až 130 článků (záleželo na poloze napínacího kola) o rozteči cca 43 mm, širokých 185 mm. Články pásů měly na okrajích řadu výstupků (zubů – výška zubu cca 40 mm), toto provedení se nazývalo korýtkové. Jednotlivé články byly spojeny čepy (o průměru 10 mm), které na jedné straně byly opatřeny hlavou a na druhé byly roznýtovány.

140816_Tancik_vz33_img009
140816_Tancik_vz33_img016
Detailní pohled na hnací kolo a pojezdová kolečka.

Motor

Motor použitý v tančíku byl Praga AH, o obsahu 1,95 litru, vrtání 75 mm, zdvih 110 mm. Seřízen byl na použití lihobenzínové směsi o hustotě 750–800 g/dm3. Výkon motoru při 1700 otáčkách za minutu byl 16,9 kW (23 k), při 3000 otáčkách stoupl na 22,1 kW (31 k).

Nijak nezakrytý motor se nacházel přímo mezi sedadly řidiče a střelce.

Přísun vzduchu pro účinné chlazení motoru zajišťovala přední a zadní žaluzie. Hned za motorem se nacházel vodní lamelo – voštinový mosazný chladič s nalévacím hrdlem v horní části. Za tímto chladičem byl umístěn ventilátor, který odsával vzduch z motorového prostoru přes zadní žaluzii. Aby nedošlo k poškození chladiče v případě vniknutí cizího tělesa přes žaluzii do ventilátoru, byl ventilátor opatřen ochranným pletivem. V zadní části byl k pravému blatníku vně korby připevněn tlumič výfuku. Nad tlumičem výfuku se nacházela výfuková siréna, kterou ovládal řidič. Siréna sloužila k vysílání povelů ostatním tankům v četě.

Padesátiosmilitrová nádrž na palivo se nacházela uvnitř tančíku přímo za sedadlem střelce. Palivo se nalévalo hrdlem, které bylo konstruováno tak, že bylo možné palivo nalévat shora vozidla pomocí specielní nálevky. Nádrž byla vybavena signalizačním plovákem, pomocí jehož kontaktů byla zřízena signalizace o vypotřebování ¾ paliva. Signalizační kontrolka o tomto důležitém stavu paliva byla před řidičem. Přívod paliva ke karburátoru byl proveden dvěma na sobě nezávislými způsoby. Samospádem nebo elektromagnetickou pumpou „Autopulse“. Každý z těchto přívodů byl opatřen palivovým filtrem. Tento paralelní způsob přívodu byl zvolen proto, aby pro motor byl zajištěn dostatečný přísun paliva i při velkém náklonu tančíku kolem 45°.

Startování motoru se provádělo ručně, pomocí kliky, která se zasouvala do otvoru pod žaluziemi v zadní části vozidla. Tento otvor byl krytý kulatou otočnou krytkou tloušťky 8 mm. Běžně se stroj startoval jednodušeji pomocí elektrického spouštěče „Scintilla“, jež byl uložen tak, aby byla možnost jeho výměny bez demontáže celého motoru. Spínací (startovací) skříňka se nacházela v prostředku nakloněného pancíře nad hlavami osádky.

Převodová skříň

Převodová skříň byla sériově vyráběná pro nákladní vozy Praga AN se čtyřmi rychlostními stupni vpřed a jedním vzad. Pro jízdu v terénu bylo vozidlo opatřeno redukcí uloženou ve zvláštní skříni před diferenciálem.

Rychlost vozidla při 1700 otáčkách za minutu

I. 9,2 km/h
II. 15,7 km/h
III. 22,3 km/h
IV. 35,0 km/h
I. red. 3,4 km/h
II. red. 5,8 km/h
III. red. 8,2 km/h
IV. red. 12,9 km/h
Zpáteční rych. 7,15 km/h
Zpáteční rych. red. 2,7 km/h

Diferenciál

Diferenciál a hnací polonápravy byly též sériově vyráběny pro osobní automobily Praga Alfa. Mezi diferenciálem a rychlostní skříní se nacházela přídavná převodová skříň.

Spojka

Spojka byla jednoduchá, suchá, zapouzdřená v převodové skříni. Také byla sériově vyráběná pro nákladní automobily.

Ovládání vozidla

Řízení bylo poměrně zajímavé. Řidič měl na podlaze umístěny pedály stejně tak, jak jsou u vozidel řešeny dnes – spojka, brzda a plyn. Směr jízdy byl udržován přibrzďováním jednoho, či druhého diferenciálního hřídele. K ovládání těchto směrových brzd sloužila jediná páka. Konstrukce tohoto řízení vycházela z anglických tančíků. Řízení bylo prováděno pravou rukou, tak že když se řídicí páka nacházela prostřední poloze, tančík jel rovně. Čím více se páka posouvala doleva nebo doprava, tím více byla hřídel brzděna a stroj zatáčel. Tytéž ovládací prvky byly i na straně střelce. To znamená, že tančík mohl řídit řidič i střelec.

140816_Tancik_vz33_img008

Foto směrové řídicí páky tančíku CL-P, u těchto strojů seděl řidič vlevo. Stejné řídicí páky byly i u tančíků P-I.

Pozorování

Pozorování z tančíku bylo řešeno několika způsoby. Řidič měl před sebou „okénko“ o rozměrech 300 × 125 mm, které se dalo uzavřít příklopem o rozměrech 300×120 mm. Tento příklop bylo možné v jakékoliv poloze zafixovat. V příklopu byl další menší pozorovací otvor o rozměrech 120 × 140 mm, překrytý neprůstřelným sklem velikosti 140 × 70 × 50 mm. Toto sklo, stejně jako většina neprůstřelných bylo lepené z několika vrstev a vsazeno do ocelového rámečku. Pozorovací „okénko“ bylo možné uzavřít příklopem o rozměrech 120 × 140 mm, v příklopu malého pozorovacího „okénka“ byl průzor široký 1,5–2 mm a dlouhý byl 90 mm. Pozorování tímto průzorem se provádělo vždy při vyjmutí neprůstřelného skla.

Střelec mohl sledovat prostor před tančíkem ze dvou malých průzorů, které se nacházely v pohyblivé cloně po obou stranách kulometné lafety. Tyto průzory měly rozměr 60 × 20 mm, zakryté byly neprůstřelným sklem o velikosti 80 × 50 × 50 mm, konstrukce byla shodná jako u skel pro řidiče. V případě zásahu a poškození neprůstřelného skla, dal se pozorovací otvor uzavřít pancéřovým krytem, který je opatřen průzorem širokým 1,5–2 mm a dlouhým 42 mm. Tyto kryty byly uloženy nahoře na horním šikmém panc. plechu po pravé ruce střelce.

Boční a zadní pozorovací okénka byly shodné konstrukce. Pozorovací otvor měl velikost 110×35 mm. Otvor byl uzavírán dvojicí plechových pásků, které byly uloženy na čepech dvouramenných pák. Natáčením těchto pák se pásky přibližovaly nebo vzdalovaly. Tím se dala velikost průzoru plynule měnit. Při úplném uzavření vznikl průzor široký 1,5–2 mm a dlouhý 90 mm. Ochranu těchto okének doplňovala i neprůstřelná skla, opět shodné konstrukce jako již zmiňovaná skla u řidiče a střelce. Rozměr těchto skel byl 140x70x50 mm. Nad všemi průzory bylo kožené polstrování, aby si o ně mohla osádka opřít čelo.

Pro zlepšení pozorování z Tančíků vz. 33 byl pro velitele (střelce) zkonstruován jednoduchý monokulární periskop. Dlouhý byl 660 mm, který měl 1,3 násobné zvětšení, zorné pole 35° světlost 25 a průměr výstupní pupily 5 mm. Osazen byl v kulovém držáku ve vstupním poklopu, po pravé straně, před hlavou střelce. Periskopy dodávala vojenská správa. První periskop byl odzkoušen v tančíku číslo 13.359, potom co pražská firma J. Krejčí dodala dne 12. října 1934 šedesát dva periskopů vojenské správě. Tato firma však nebyla výrobcem. Periskopy vyrobila německá firma E.Busch Opt.Werke, Rathenow. Dalších deset periskopů pro tančíky vyrobila přerovská Optikotechna.

140816_Tancik_vz33_img002

Pohled na periskop umístěný v poklopu.
140816_Tancik_vz33_img003

Dobře viditelná rukojeť a okulár periskopu.
140816_Tancik_vz33_img001

Periskop 2301.

Vstup do tančíku

Vstup do tančíku zajišťovaly dva poklopy, které se nacházely nad stanovištěm řidiče a střelce. Rozměry poklopů byly 646 × 400 mm, tl. 4 mm. Poklopy byly zapuštěny do stropu karoserie, otevírali se ven. Panty byly u středu vozidla. V otevřeném stavu se poklopy opíraly o nárazníky, upevněné na stropním plechu tak, že se při současném otevření dvířka nedotýkají. Nosný rám dvířek byl obložen kůží, která chránila osádku před zraněním a také utěsňovala poklop proti vniknutí prachu a vody. Osádka mohla oba poklopy zevnitř uzamknout, aby bylo zamezeno nežádoucímu vniknutí.

Výzbroj

Při zadávání zakázky k výrobě tančíků v ČKD dne 19. dubna 1933 bylo stanoveno, že stroj bude vyzbrojen jedním těžkým kulometem ráže 7,92 mm a jedním lehkým kulometem vz. 26. Při konstruování karoserie z tohoto požadavku vychází i poměrně rozměrná přední clona před stanovištěm střelce, do které se měl instalovat těžký kulomet. Dlouho nebylo jasné, jakým těžkým kulometem bude tančík vyzbrojen. Rozhodnutí o provizorním vyzbrojení bylo učiněno dne 30. listopadu 1933. Protože nebyl k dispozici žádný vhodný kulomet, bylo prvních třicet strojů provizorně vyzbrojeno jen lehkým kulometem vz. 26. Tento kulomet byl upevněn v přední cloně v kulové lafetě. Jednalo se o nepřekonstruovanou lafetu do téhož tančíku pro pomocný LK vz. 26. Prvních deset nových pásových vozidel P-I bylo armádě předáno dne 1.ledna 1934. I v této době nebylo rozhodnuto o výzbroji zbývajících strojů. Výnosem čj. 4000-taj.II/2odd.33 bylo rozhodnuto o výzbroji dalších 40 tančíků. Výzbroj měla být shodná jako u předchozích třiceti kusů.

Z toho tedy vyplývá, že výzbroj všech nových sedmdesáti Tančíků vz. 33 tvořily dva lehké kulomety ZB vz. 26. Jeden z nich byl hlavní zbraní uloženou v pohyblivé cloně, v kulové lafetce. Uložení zbraně umožňovalo celkový odměr 50°, elevaci 16°. V pancéřové cloně, hned vedle kulové lafety se nacházel otvor pro míření. Horizontální zaměřování při mířené střelbě se muselo provádět pohybem celé pancéřové clony, nikoli pomocí kulové lafety. Pohybem kulometu v kulové lafetě při střelbě bylo docíleno sice širokého rozsevu, avšak vždy nebylo možné provádět míření.

Druhý pomocný kulomet byl pevně uložen v kulové lafetě, po pravé straně řidiče. Pažba kulometu byla uložena v pevné botce umožňující nastavení zbraně. Řidič mohl spustit palbu pomocí spouště, kterou měl umístěnou před sebou, tato spoušť byla spojena se spouštěcím zařízením na kulometu bowdenem. Zaměřování prováděl řidič pomocí hledí, které bylo instalováno ve spodní hraně pozorovacího okénka. Muška byla na předním pancíři. Mířidla byla nastavena tak, aby střelba byla zaměřena 250 metrů před vozidlo. Mimo boj, bylo možné kulomet uložit do přepravní polohy pomocí koženého řemene s objímkou.

Pro oba kulomety bylo vezeno 2600 nábojů, které byly umístěny ve schránkách tak, aby byly dosažitelné oběma členům osádky. Z celkového počtu ostré munice bylo 400 kusů opatřeno ocelovým jádrem pro boj s tanky a pancéřovými automobily. Náboje „S“ s ocelovým jádrem byly uloženy v zásobnících ve schránkách, které byly označeny červeným nátěrem. Vystřílené nábojnice z obou kulometů odpadávaly do plátěných sáčků, které byly přímo připevněny ke zbrani.

140816_Tancik_vz33_img011

Ve stroji NIX 225 byl zkušebně lafetován lehký kulomet přímo do panc. clony, bez užití kulové lafety.
140816_Tancik_vz33_img017

Prototyp kulové lafety s otvorem pro míření, tento typ zaveden nebyl.
140816_Tancik_vz33_img015

Detailní pohled na pancéřovou clonu u sériově vyráběného tančíku, ve které je v kulové lafetě lehký kulomet vz. 26, nad kulovou lafetou je vidět otvor pro míření a pozorovací průzor.
140816_Tancik_vz33_img010

Pohled na druhý (pomocný) lehký kulomet, ovládaný řidičem.

Bojový prostor

Pro osádku byl bojový prostor velmi stísněný a nepohodlný. Bojový prostor od motorového nebyl oddělen. Uvnitř tančíku za provozu panovala značná teplota, špína a hlavně hluk.

Řidič i střelec seděli na jednoduchýchkožených sedácích. Opěradla byla zhotovena z 25cm koženého pásu.

Za řidičem byla umístěna dřevěná bedna na nářadí a náhradní díly. V této bedně byl uložen následující materiál: ráčnový klíč, malý a velký francouzský klíč, hasák, kladivo malé o hmotnosti 0,75 kg, velké kladivo o hmotnosti 3 kg, šroubovák, kombinované kleště, sekáč plochý, dva pilníky, nálevka na olej, společná nálevka pro vodu a benzín, průbojník, dvě motorové svíčky, dva záložní články pásů, pět čepů do pásů, vázací drát, spojovací materiál (šrouby, matky a podložky) a také ruční mazací pumpa na vazelínu „Tecalemit“.

Dále ve výbavě byly dvě náhradní hlavně a jeden pístek ke kulometům, které byly uloženy společně v plátěném sáčku opatřeném koženým koncovým závěrem, tento zbrojní materiál byl zavěšen pod stropem. Ostatní náhradní díly pro zbraně se nacházely ve schránce nad redukční skříní. Zde byla umístěna, plnička na náboje, tří péra do zásobníků, univerzální klíč, škrabák dvoudílný, vytahovadlo vz. 22/24, trn mosazný, dvě předsuvné zpruhy, dvě předsuvné tyčinky, čtyři úderníky, čtyři kolíky k úderníkům, osm vzpruh k úderníku, čtyři vytahovače, osm vzpruh k vytahovačům, jeden závorník úplný, vytahovač nábojnic vz. 24, olejnička, hadry a koudel. Část vezené munice byla uložena v osmdesáti zásobnících. Každý zásobník měl kapacitu dvaceti nábojů. Zásobníky byly uloženy v osmi plechových schránkách. Šest schránek bylo uloženo na levé straně vozidla, vedle sedadla střelce. Dvě schránky se nacházely napravo, přímo za pomocným kulometem na straně řidiče. Zbylá munice byla uložena muniční dřevěné bedýnce na doprovodném vozidle.

Náhradní velká neprůstřelná skla se ukládala do bedny s nářadím. Malá neprůstřelná skla byla uložena na palivové nádrži.

Signalizační praporky, žlutý a červený o rozměrech 200 × 300 mm, navlečené na 600mm ocelové trubce o průměru 10 mm, byly uloženy na horním šikmém pancíři po pravé ruce střelce. Při signalizaci se vysouvály otvorem ve stropu tančíku. Samozřejmostí bylo, že v bojovém prostoru byla umístěna i lékárnička, tak aby byla přístupná oběma členům osádky. Interiér vozidla byl opatřen barvou odstínu slonové kosti.

140816_Tancik_vz33_img021

1. sedadlo střelce, 2. sedadlo řidiče, 3. motor, 4. chladič, 5. ventilátor, 6. palivová nádrž, 7. diferenciál, poloosy a hnací kola, 8. táhla směrových brzd (směrové řízení), 9. převodová skříň, 10. redukční skříň, 11. schránka na potřeby ke kulometům, 12. tlumič výfuku, 13. výfuková siréna, 14. schránka na munici, 15. napínací kolo. 16. pojezdová kola, 17. dřevěná bedna na nářadí, 18. akumulátor

Ženijní výstroj

Výstroj uložený na karoserii obsahovala lopatu, krumpáč, hever, sochor a pětimetrové tažné lano. Lano bylo na koncích zakončeno háky a mělo vydržet tah 19,6 kN.

140816_Tancik_vz33_img022

1. periskop, 2. otvor pro vysouvání signalizačních praporků, 3. muška pro zaměřování pomocného kulometu, 4. výfuková siréna, 5. výfukový tlumič

Osvětlení

Pro osvětlení mohla být v přední části vozidla, nad žaluziemi umístěna přenosná lampa. Sloužila k osvětlení pro jízdu v noci, také se dala použít jako hledáček. Světlo lampy bylo možné plynule ztlumit. Přívodní kabel byl dlouhý čtyři metry. Lampa se ukládala do dřevěné bedny na nářadí.

Poziční světla na předních blatnících byla také odnímatelná. Jejich dostatečně dlouhé přívodní kabely byly zakončeny zástrčkami, které se zasouvaly do zásuvek uvnitř stroje ve střední části předního, horního, šikmého pancíře.

Zadní světlo, osvětlující evidenční číslo bylo připevněno napevno. Všechny lampy byly napájeny proudem z akumulátorové baterie 12 V 45 Ah.

Maskování

Podle archivních materiálů požadovala vojenská správa provedení zastíracího nátěru při zhotovení vozidla. Kamufláž tvořily barevné skvrny v délce 25 až 100 cm a šířce 5 až 40 cm. Výrobcem zastíracích barev byl Palfa Jos., Smolnice (identifikováno jako firma Jozef Pálffy, pozdější Chemolak a. s., slovenská Smolenice, dále JP). Armádou byly vyžádány tři odstíny laku: žluť – 125, hněď – 141 a zeleň – 169. Protože v devadesátých letech u obnovené firmy JP nebyl nalezen vzorkovník s těmito údaji, lze předpokládat, že se jednalo o interní armádní označení.

140816_Tancik_vz33_img012

Na modelu 1/35 tančíku je patrný tříbarevný nátěr.
140816_Tancik_vz33_img004

Armádní tančík s evidenčním číslem 13.430 během cvičení.

Stručná historie na závěr

Firma ČKD se v roce 1934 neúspěšně snažila o export tančíků P-I. Stroje byly nabízeny Argentině, Brazílii, Estonsku, Litvě, Bolívii, Švédsku, Jihoslávii, Číně a Persii. Do Persie se však jeden tančík dostal. Jednalo se o firemní prototyp, který byl darován perskému šachovi, v rámci snahy o získání lukrativní zakázky v Iránu.

Od roku 1934 do roku 1936 sloužily tančíky v čs. armádě především k výcviku. Mezi vojáky si tančík vysloužil přezdívku „Sardinka“ nebo „Plecháč“, a to podle vzhledu, nedokonalé konstrukce a malých rozměrů. Patnáct tančíků obdržela 1. rota tančíků. Stejný počet byl přidělen 2. rotě tančíků a dalších deset vozů dostala 3. rota lehkých tanků. Zbylých třicet strojů bylo uloženo v augmentačním skladu PÚV v Milovicích. Později byly tančíky rozděleny mezi tři pluky útočné vozby. PÚV 1 v Milovicích si ponechal dvacet vozů, další čtyři spadaly pod Učiliště útočné vozby. PÚV 2 na Moravě měl šestnáct, z toho pět v Olomouci, devět ve Vyškově a dva v Přáslavicích. Slovenský PÚV 3 dislokoval po osmi vozech v Bratislavě, osmi v Košicích a čtrnácti v Turčanském Sv. Martině. Tančíky byly bojově použity v roce 1938 v hraničních oblastech proti jednotkám Freikorpsu. Několik strojů se účastnilo i bojů v roce 1939 na Podkarpatské Rusi. Naštěstí se na tančíky moc nestřílelo a tak se osádkám těchto strojů nic nestalo. Po okupaci zkonfiskovali Němci čtyřicet tři Tančíků vz.33 a Slovensku jich zůstalo třicet.

Prameny

Archiv Difrologického klubu
Vladimír Francev – Československá obrněná vozidla 1918–1948
Oldřich Pejs – Obrněná technika 5
Jiří Titěra – CZK-Tančík vz. 33 www.valka.cz
Miroslav Srb – Optická výstroj čs. obrněných vozidel www.forum.opevneni.cz
Jaroslav Špitálský – Československý periskop 2301 www.rotanazdar.cz

Poděkování za inspiraci, rady a pomoc

Panu Ing. Milanu Kolaříkovi, Danielu Minárovi a především Jiřímu Tintěrovi.

BANNER na FB Nazdar